Nespavost

8. října 2008 v 23:23 | Hermit |  Střepy prastarého světa
"Když sem byl menší, říkal se takovej příběh. O sanitce, která projížděla v noci městem. Měla černý okna, takže nebylo vidět dovnitř. Nikdy nezastavila. Neblikala. Ani na červenou, ani když jela kolem nehody. Nikdy. Pamatuju si, jak lidé říkali, že tu sanitku řídí Smrt…"
"Smrt?"
"Ano, Smrt. Jezdí po městě a sbírá duše všech, co ten den zemřeli. Odváží je na onen svět. Některé do nebe, jiné do pekla. "
"Proč mi o tom řikáte?"
"Včera sem měl sen."
"Byl o té sanitce?"
"Ano, zdálo se mi, jak projíždí městem a pak zastavila…"
"Neříkal jste, že se nikdy nezastavila?"
"Ano, tak zněl příběh. Ale v tom snu zastavila. Pozoroval sem ji. Přišel sem k ní blíž. Pak se dveře otevřely…"
"Co bylo uvnitř?"
"Neviděl sem tam nic. Byla příliš velká tma. Ale pak sem to pochopil. To nebyl sen. To bylo varování. Dneska umřu."
"Co to povídáte? Byl to jen sen."
"Ne, to nebyl jen sen. Dneska umřu…"

Ulička se táhla podél parku. Jediná lampa osvětlovala poslední lavičku vedle keřového porostu. Pomalu se k ní připlížil. Měl strach. Celý se třásl. Něco se stalo. Něco se muselo přihodit. Svíral v ruce kufřík. Malý černý kufřík. Usadil se na lavičku. Neustále se ohlížel. Nikoho neviděl. Nikdo tu nebyl. Jen on a jeho samota. Něco se přihodilo? Ale co? Nemohl si vzpomenout. Nemohl si vybavit ani jedinou vzpomínku. Něco se dnes určitě přihodilo. Položil kufřík vedle sebe. Otevřel ho. Byl téměř prázdný až na obálku. Zmuchlanou ušmudlanou obálku. Byl v ní dopis. Vytáhl ho ven a začal si ho číst. Už poněkolikáté. Byl to dopis na rozloučenou. Velice kostrbaté písmo. Spousta chyb, škrtanců. Nemohl si vzpomenout na jeho původ. Psal to on? Je to jeho písmo? Nevzpomíná si. Jak vypadalo jeho písmo? Kéž by tak měl pero, aby si to mohl ověřit. Text byl velice smutný. Opět ho zandal a uschoval do kufříku. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Najednou se mu zdálo, jako by lampa zablikala. Podrbal se na hlavě. Ucítil něco zvláštního. Vrátil ruku zpět, tak aby na ni mohl vidět. Krev. Opět si hmátl do vlasů. Krvácel. Prudce vstal. Musí rychle do nemocnice. Tam ho jistě dají dohromady. Tam vyléčí jeho amnézii. Zarazil se. Někoho spatřil v parku. Byla tam dívka oblečená v bílých šatech. Běhala okolo stromů. Tančila. Slyšel její hlas. Zpívala si u toho. Nesla se ve větru. Už se netřásl. Jakmile ji spatřil, zcela se uklidnil. Najednou se zastavila. Všimla si, že ji pozoruje. Spatřil její tvář. Byla celá zjizvená. Nemohl popadnout dech. Ukázala na něj prstem. Začala křičet. Hrozivým pištivým hlasem. Zacpal si uši, ale stejně slyšel ten její jekot. Spatřil chodbu. 000000000000000000000
0000Dlouhá bílá chodba. 0000000000000000000000000000Bílé dlaždičky. 0000000000000000000 Světla na stropě.00000000000000000000Tváře.000
Žádné tváře.00000000Světlo.0000000000Bílá chodba.00000000000000000
0000000Postavy stojící nad ním.00000000000 Bílé pláště.000000000Tváře.
Žádné tváře.000000000Duchové0000000000000Bílá chodba. 00000000000
0000000000000Bílé dlaždičky.0000000000000000000000 Světla na stropě.
000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000Chtěl křičet. Chtěl křičet, ale nemohl. Ústa jakoby mu zkameněla. Chtěl se rozhlídnout po okolí. Nemohl. Oči ho neposlouchaly. Chtěl vstát. Nemohl. Tělo se nechtělo hýbat. Neposlouchalo jeho příkazy. Dokázal jen ležet a pozorovat ty světla. Světla na stropě. Míhaly jedno za druhém. Někdo ho táhnul. Dlouhou bílou chodbou. Bílé dlaždičky. Nevěděl, jestli ho táhnou po zemi. Neměl cit v zádech. Ani v rukou. Necítil vůbec nic. Ocitl se v nějaké místnosti. Lampa mu svítila do tváře. Nemohl zavřít oči. To světlo. To šílený světlo. Objevili se nad ním postavy. Viděl jen obrysy kvůli tomu zatracenýmu světlu. Chtěl vykřiknout. Sakra! Zhasněte tu pitomou lampu! Chcete, abych úplně oslepnul. Jedna s těch postav se nad něj naklonila. Byl to nějaký starý muž. Pozorně si ho prohlížel. Musí mrknout. Musí alespoň mrknout. Pohnout se. Jakkoliv. Lampa zablikala. Opět spatřil tu dívku. Stála za těmi muži. Vykřikla. Hrozně se leknul a vyskočil z postele. Řval z plných plic. Vřískal, jak to jen šlo. Mlátil rukama do zdi. Chce pryč. Pryč z tohoto hrozného místa. Pryč. Upadl na zem. Pak si to uvědomil. Může se hýbat. Může vydávat zvuky. Pousmál se. Rozhlídnul se po místnosti. Ti dva byli pryč. Dívka taky. Zvláštní. Z místnosti vedly jediné dveře. Prošel jimi do dlouhé chodby. Vyrazil kupředu. Bíle dlaždičky. Světla na stropě. Začal se trochu motat. Všechno se točilo dokola. Zdálo se mu, jakoby se chodba s každým jeho krokem prodlužovala. Natahovala. Bílé dlaždičky. Zrychlil, ale vrata na konci se vzdalovaly. Rozeběhl se. Chodba se začala zmenšovat. Musel se přikrčit. Utíkal stále rychleji. Ztrácel se. Skočil dopředu a natáhnul ruku. Rozrazil vrata a dopadnul do velké místnosti. Na opačném konci byly dveře s nápisem "východ". Všude okolo ležela těla. Všechny přikryté bílým pláštěm. Vypadalo to tu jako v márnici. Přistoupil k tomu nejbližšímu. Sejmul plášť. Byl pod ním stařec. Mrtvý. Popošel k dalšímu. Mladík. V hrudníku měl obrovskou díru, patrně od střelné zbrani. Pokračoval dál a dál a odhaloval prázdné schránky bez jediné známky života. Jejich duše odešla. Odkryl poslední a zděsil se. Ležel pod ním on. Těžce vydechoval a jen taktak, že neomdlel. Otočil hlavu k východu. Prošel jím do špinavé uličky plné popelnic a smetí. Ústila do silnice vedoucí podél řeky. Stoupnul si doprostřed a zpozoroval přibližující se vozidlo. Zíral na něj. Po chvíli rozpoznal, že se jedná o sanitku. Nehoukala. Dokonce ani motor nevydával jediný zvuk. Jakoby se vznášela nad zemí. Blížila se. Nezpomalovala. Natáhl ruce před sebe a čekal.
"Dneska umřu. Já to prostě vím."
Sanitka se prohnala ulicí a nezůstalo po ní nic. Jenom prázdnota…
"Dneska umři. Musíte mi věřit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama