Říjen 2008

Maločešství

21. října 2008 v 9:42 | Hermit |  Ze života hmyzu
Proč nemůže být Čech nejlepším? Protože určitě existuje mnoho Američanů nebo Evropanů mnohem a mnohem lepších. To je myšlení, které nazýváme "Maločešstvím", to je přesně to naše schovávání se a poukazování na malé poměry české. Jsme přece malá bezvýznamná země, v níž prostě nemůže být nikdo tak dobrý, aby obstál ve světovém měřítku. To je cesta našeho zakrňování, to je naše demotivace. Ale proč tomu tak je? Nikdo netvrdí, že nejlepší z Čechů musí být zákonitě nejlepší na světě, my ovšem tuto možnosti ani nechceme připustit. Vždyť v Americe je tolik vzdělaných lidí, tam bude jistojistě někdo lepší. Proč? Nemělo by to být naopak? Potřebujeme možnosti, potřebujeme motivaci. Naopak to oni "velcí" musí ukazovat na malé poměry české. Oni se musí bát a nepřipouštět, že by z takového nic uprostřed Evropy mohl být někdo lepší než jsou oni. My prostě musíme věřit, že tu někdo takový je. Věřit, že z naší malé země pochází nejlepší ze svých oborů, které nám celý svět závidí, a příště to můžeš být třeba TY. Jen tak vylezeme ze své ulity. Jen tak se přestaneme schovávat v tom našem doupěti ve střední Evropě. Jen tak se staneme plnohodnotným národem srovnatelným s Američany, Brity, Francouzi či Němci. Jen tak přestaneme být těmi "malými" Čechy.

”Pičo” po staročínsku

18. října 2008 v 23:32 | Hermit |  Ze života hmyzu

V dnešních dnech a týdnech, kdy jsem zasvěcován do tajů klasického čínského jazyka, narážím na teorii více než zábavnou. Ať to může znít neuvěřitelně, jedná se o jazyk tak složitý ve své jednoduchosti, až se člověku chce pomalu věřit, že se snad sami velcí myslitelé doby dynastie Zhou usmívali nad každou větou, napsanou zcela chaotickou gramatikou, a myšlence na to, jak je za mnoho stovek let nebudeme schopni rozluštit a interpretace jediné fráze vyvolá diskuze v nejvyšších světových sinologických kruzích.
Zastavme se nad jedním znakem, s nímž přichází velmi zajímavá a nám blízká teorie. V klasické čínštině existuje morfém "yě", jehož význam je velmi nejasný. Jedná se o opravdu hodně frekventovaný znak. Nikdo si ovšem nevěděl rady s jeho gramatickým významem, jelikož je jeho existence pro ucelenou větu zcela bezvýznamná. Přišel ovšem český sinolog David Sehnal a přinesl vysvětlení, které jistě mnohým lingvistům nedá spát. Ve starém (snad Hanském) slovníku je znak "yě" popsán jako ženský yin. Když si promítneme dobu, do které klasický jazyk zapadá, přes jeho vznešený název se jedná o zvrácené období plné válek, chaosu a naprosté demoralizace čínské společnosti. Tváří tvář faktu, že valnou většinu obyvatel tvořili vojáci (všichni víme, že členové armádního sboru mluví velmi nevybíravým jazykem), a zmíněné slovníkové definici, je David Sehnal názoru, že staročínské "yě" je jakýmsi ekvivalentem dnešního moravského "pičo".
Je na nás, zda se nám líbí myšlenka, že Konfucius, Mencius, Han Feizi či Zhuangzi zakončovali své nejslavnější moudra dovětkem "pičo", či nikoliv. Je ovšem evidentní, že studium jazyka, který sotva můžeme pochopit, nabízí neutuchající možnosti a stává se lákadlem na nejrůznější bizardní či méně bizardní teorie. Duchové starých Zhouů se nám potichu smějí. Nezbývá než podotkonut: "Traduj, ale nevytvářej, pičo". :D

Utopie

12. října 2008 v 23:15 | Hermit |  Ze života hmyzu
"Jaká je zrovna teď válka?"
"Ale co tě nemá. Dneska už války nejsou."
"Nějaká přeci musí být."
"Kdepak, dneska už je jednadvacáté století. Dneska už se neválčí."
"Ale musí, dokud bude existovat společenská hierarchie, dokud tu budou státy a strany a národy, musí být taky války."
"Války jsou minulostí. Dnes již něco takového není možné."
"To snad žádný stát nechce vstoupit do války?"
"Nechce."
"Žádný stát nechce dobít zpět své kdysi ztracené území, žádné utiskované národy není třeba osvobodit, to ani žádná velmoc netrpí nedostatkem surovin a neplánuje zaútočit a vzít si je od druhých?"
".Je tomu opravdu tak."
"Ale co dělají všichni ti prezidenti a diktátoři a generálové a ministři obrany? A co naši vojáci?"
"Víš. Od té doby, co mezi sebou vlády světa přestali soupeřit a začali spolupracovat, politici přestali hledět na své vlastní dobro a začali se činit pro lid, od té doby, co mezi lidmi ubylo nenávisti, není již války zapotřebí. Není již žádné agrese. A není už třeba ani ty vojáky."
"Ale to je přeci nemožné, neskutečné. Jak by se něco takového mohlo stát?"
"Na to ti asi neodpovím, ale stále se do takového světa toužím probudit."


A všichni se sejdeme tam...

8. října 2008 v 23:24 | Hermit |  Střepy prastarého světa
"Třicet loukotí se sbíhá uprostřed kola
Ale teprve díra pro hřídel dá kolu smysl
Smíchej vodu s hlínou a vytvoř nádobu
Ale teprve to prázdné uprostřed ji dá užitek
Postav dům a prolom okna a dveře
Teprve otvory jej učiní obyvatelným
Proto užitek spočívá v tom, co je, a smysl v tom, co není."
- Tao-te-ťing

Objal jsem ji a hece ji k sobě přitisknul. Ucítil jsem její vůni. Byla tak krásná, tak něžná, tak roztomilá. Všichni mě před ní varovali. Říkal,i jak je hnusná, jak je zkažená a nebezpečná, jak mě obklopí a pohltí a pomalu rozežere. Ale oni jsou lháři. Oni ji nenávidí. Zatímco já ji miluji. Já vím, jak je ve skutečnosti krásná. Neustále se ozývalo drčení kolejí. Vlak poskakoval jako loďka nesoucí se na vlnách. V kupé jsme byli sami. Nebyl tu nikdo, kdo by nás rušil, kdo by na nás znechuceně plival, kdo by na nás hleděl skrz prsty. Všichni už byli daleko a my si vychutnávali ten pocit naprosté samoty, naprostého uvolnění. Dívali jsme se z okna. Všude okolo nás byl jen hustý les. Smrky stáli v pozoru jeden vedle druhého jako vojáci salutující velkému vůdci. Nechali jsme za sebou celý náš známý svět. Cestovali jsme někam dál, daleko do neznáma. Chtěli jsme pryč. Chtěli jsme někam, kam doposud nevkročila lidská noha. Někam, kde můžeme svobodně milovat.

Usnul jsem a zdál se mi sen. Do vlaku vběhli vojáci a vytáhli nás ven. Byl jsem nucen sledovat, jak ji znásilní a poté zastřelí. A mě pak posadí na vlak a nechají jet dál. Ale co bych tam dělal sám? Vzpomínám si, jak jsem si upravil uniformu. Vzali mě mezi sebe. Jsem voják? Kéž bych si mohl vzpomenout. Myslím, že ten, kdo ji znásilnil, jsem byl já. Zničili nás. Napil jsem se laciné whisky. Na stole přede mnou ležela zbraň. Vzal jsem ji a prostřelil jsem si hlavu.

Řinčení utichlo a vlak se zastavil. Poslední možnost vystoupit. Potom už musíme jet až do konce. Zastávka vypadala spíše jako nějaká zřícenina uprostřed lesa. Zdi popraskané. Okna vymlácená. Z vlaku nikdo nevystoupil. Kromě nás a strojvůdce v něm asi nikdo další nebyl. Na zastávce stál nějaký starý muž. Oděný v ošuntělém obleku. Na hlavě měl potrhaný klobouk. V ruce svíral kufřík. Asi zde stojí už dlouho. Stojí a váhá, jestli má nastoupit a jet dál. Nenastoupil. Dveře se zavřela a vlak se dal opět do pohybu. Teď už není cesty zpátky.

Znovu jsem usnul a znovu se mi zdál sen. Byl jsem ona a ona byla mnou. Cítila jsem, jak mě objímá, jak mě políbil na čelo. Opřela jsem hlavu o jeho hruď. Pak do vlaku vběhli vojáci a vytáhli nás ven. Byla jsem nucena sledovat, jak ho zastřelí. A pak mě posadí na vlak a nechají jet dál. Ale co bych tam dělala sama? Měl na sobě uniformu. Během toho, co mě znásilňoval. Zničili nás. Vzali mě mezi sebe. To já měla sobě uniformu. Sevřela jsem zbraň a namířila na něj. Zastřelila jsem ho. Bolí mě hlava.

Vlak najel na železný most a les okolo nás se proměnil v oceán. Jistě tam už brzo budeme. Viděl jsem, jak slunce zapadá za okraj. Byla to nádhera. Vše se ponořilo do tmy a nás obklopili tisíce hvězd. Drnčení kolejí utichlo, ale zdálo se, že vlak jede dál. Jako by se vznášel. Oceán se po chvíli ztratil z dohledu. Všude okolo nás byla jen noční obloha

Znovu jsem usnul a znovu se mi zdál sen. Teď už nebylo žádné ona a žádné já. Vlak zmizel a hvězdy zmizely a vše obklopila naprostá prázdnota. Teď už nebylo žádné my. Žádná hmota. Žádný tvar. Žádný svět. Vše bylo dokonale prázdné. Vše bylo dokonale tiché. Vše se vrátilo na svůj počátek.

Probudil jsem se a v kupé jsem seděl sám.
Probudila jsem se a v kupé jsem seděla sama.

Čas

8. října 2008 v 23:23 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Čas plyne a náš svět se hroutí.
Bouráme paláce a budujeme mrakodrapy.
Bouráme tradice a budujeme nové styly.
Bouráme životy a budujeme další hroby.
Bouráme svodobu a budujeme diktatury.
Bouráme sladké sny a budujeme reality.
Bouráme svou historii a budujeme tiché dny.
Čas plyne a naše trvání ve světě se krátí.
Čas plyne a životy a sny a ideály se hroutí.
Co až budeme všichni jednou mrtví?
Co až budeme všichni v zemi zakopáni?
Co se mnou bude za deset, za dvacet, za padesát let?
Co se mnou bude až všechno to co znám prostě skončí?
Nechci už utíkat, chci se vrátit zpátky.
Chci se vrátit v čase.
Chci se vrátit na počátek.
Jaký to má všechno smysl.

Nespavost

8. října 2008 v 23:23 | Hermit |  Střepy prastarého světa
"Když sem byl menší, říkal se takovej příběh. O sanitce, která projížděla v noci městem. Měla černý okna, takže nebylo vidět dovnitř. Nikdy nezastavila. Neblikala. Ani na červenou, ani když jela kolem nehody. Nikdy. Pamatuju si, jak lidé říkali, že tu sanitku řídí Smrt…"
"Smrt?"
"Ano, Smrt. Jezdí po městě a sbírá duše všech, co ten den zemřeli. Odváží je na onen svět. Některé do nebe, jiné do pekla. "
"Proč mi o tom řikáte?"
"Včera sem měl sen."
"Byl o té sanitce?"
"Ano, zdálo se mi, jak projíždí městem a pak zastavila…"
"Neříkal jste, že se nikdy nezastavila?"
"Ano, tak zněl příběh. Ale v tom snu zastavila. Pozoroval sem ji. Přišel sem k ní blíž. Pak se dveře otevřely…"
"Co bylo uvnitř?"
"Neviděl sem tam nic. Byla příliš velká tma. Ale pak sem to pochopil. To nebyl sen. To bylo varování. Dneska umřu."
"Co to povídáte? Byl to jen sen."
"Ne, to nebyl jen sen. Dneska umřu…"

Ulička se táhla podél parku. Jediná lampa osvětlovala poslední lavičku vedle keřového porostu. Pomalu se k ní připlížil. Měl strach. Celý se třásl. Něco se stalo. Něco se muselo přihodit. Svíral v ruce kufřík. Malý černý kufřík. Usadil se na lavičku. Neustále se ohlížel. Nikoho neviděl. Nikdo tu nebyl. Jen on a jeho samota. Něco se přihodilo? Ale co? Nemohl si vzpomenout. Nemohl si vybavit ani jedinou vzpomínku. Něco se dnes určitě přihodilo. Položil kufřík vedle sebe. Otevřel ho. Byl téměř prázdný až na obálku. Zmuchlanou ušmudlanou obálku. Byl v ní dopis. Vytáhl ho ven a začal si ho číst. Už poněkolikáté. Byl to dopis na rozloučenou. Velice kostrbaté písmo. Spousta chyb, škrtanců. Nemohl si vzpomenout na jeho původ. Psal to on? Je to jeho písmo? Nevzpomíná si. Jak vypadalo jeho písmo? Kéž by tak měl pero, aby si to mohl ověřit. Text byl velice smutný. Opět ho zandal a uschoval do kufříku. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Najednou se mu zdálo, jako by lampa zablikala. Podrbal se na hlavě. Ucítil něco zvláštního. Vrátil ruku zpět, tak aby na ni mohl vidět. Krev. Opět si hmátl do vlasů. Krvácel. Prudce vstal. Musí rychle do nemocnice. Tam ho jistě dají dohromady. Tam vyléčí jeho amnézii. Zarazil se. Někoho spatřil v parku. Byla tam dívka oblečená v bílých šatech. Běhala okolo stromů. Tančila. Slyšel její hlas. Zpívala si u toho. Nesla se ve větru. Už se netřásl. Jakmile ji spatřil, zcela se uklidnil. Najednou se zastavila. Všimla si, že ji pozoruje. Spatřil její tvář. Byla celá zjizvená. Nemohl popadnout dech. Ukázala na něj prstem. Začala křičet. Hrozivým pištivým hlasem. Zacpal si uši, ale stejně slyšel ten její jekot. Spatřil chodbu. 000000000000000000000
0000Dlouhá bílá chodba. 0000000000000000000000000000Bílé dlaždičky. 0000000000000000000 Světla na stropě.00000000000000000000Tváře.000
Žádné tváře.00000000Světlo.0000000000Bílá chodba.00000000000000000
0000000Postavy stojící nad ním.00000000000 Bílé pláště.000000000Tváře.
Žádné tváře.000000000Duchové0000000000000Bílá chodba. 00000000000
0000000000000Bílé dlaždičky.0000000000000000000000 Světla na stropě.
000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000Chtěl křičet. Chtěl křičet, ale nemohl. Ústa jakoby mu zkameněla. Chtěl se rozhlídnout po okolí. Nemohl. Oči ho neposlouchaly. Chtěl vstát. Nemohl. Tělo se nechtělo hýbat. Neposlouchalo jeho příkazy. Dokázal jen ležet a pozorovat ty světla. Světla na stropě. Míhaly jedno za druhém. Někdo ho táhnul. Dlouhou bílou chodbou. Bílé dlaždičky. Nevěděl, jestli ho táhnou po zemi. Neměl cit v zádech. Ani v rukou. Necítil vůbec nic. Ocitl se v nějaké místnosti. Lampa mu svítila do tváře. Nemohl zavřít oči. To světlo. To šílený světlo. Objevili se nad ním postavy. Viděl jen obrysy kvůli tomu zatracenýmu světlu. Chtěl vykřiknout. Sakra! Zhasněte tu pitomou lampu! Chcete, abych úplně oslepnul. Jedna s těch postav se nad něj naklonila. Byl to nějaký starý muž. Pozorně si ho prohlížel. Musí mrknout. Musí alespoň mrknout. Pohnout se. Jakkoliv. Lampa zablikala. Opět spatřil tu dívku. Stála za těmi muži. Vykřikla. Hrozně se leknul a vyskočil z postele. Řval z plných plic. Vřískal, jak to jen šlo. Mlátil rukama do zdi. Chce pryč. Pryč z tohoto hrozného místa. Pryč. Upadl na zem. Pak si to uvědomil. Může se hýbat. Může vydávat zvuky. Pousmál se. Rozhlídnul se po místnosti. Ti dva byli pryč. Dívka taky. Zvláštní. Z místnosti vedly jediné dveře. Prošel jimi do dlouhé chodby. Vyrazil kupředu. Bíle dlaždičky. Světla na stropě. Začal se trochu motat. Všechno se točilo dokola. Zdálo se mu, jakoby se chodba s každým jeho krokem prodlužovala. Natahovala. Bílé dlaždičky. Zrychlil, ale vrata na konci se vzdalovaly. Rozeběhl se. Chodba se začala zmenšovat. Musel se přikrčit. Utíkal stále rychleji. Ztrácel se. Skočil dopředu a natáhnul ruku. Rozrazil vrata a dopadnul do velké místnosti. Na opačném konci byly dveře s nápisem "východ". Všude okolo ležela těla. Všechny přikryté bílým pláštěm. Vypadalo to tu jako v márnici. Přistoupil k tomu nejbližšímu. Sejmul plášť. Byl pod ním stařec. Mrtvý. Popošel k dalšímu. Mladík. V hrudníku měl obrovskou díru, patrně od střelné zbrani. Pokračoval dál a dál a odhaloval prázdné schránky bez jediné známky života. Jejich duše odešla. Odkryl poslední a zděsil se. Ležel pod ním on. Těžce vydechoval a jen taktak, že neomdlel. Otočil hlavu k východu. Prošel jím do špinavé uličky plné popelnic a smetí. Ústila do silnice vedoucí podél řeky. Stoupnul si doprostřed a zpozoroval přibližující se vozidlo. Zíral na něj. Po chvíli rozpoznal, že se jedná o sanitku. Nehoukala. Dokonce ani motor nevydával jediný zvuk. Jakoby se vznášela nad zemí. Blížila se. Nezpomalovala. Natáhl ruce před sebe a čekal.
"Dneska umřu. Já to prostě vím."
Sanitka se prohnala ulicí a nezůstalo po ní nic. Jenom prázdnota…
"Dneska umři. Musíte mi věřit."

Ona

8. října 2008 v 23:22 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Koukala se z okna. Nechtěl jsem, aby byla smutná.
Chci, aby se smála, aby byla šťastná.
Objal jsem ji a co nejpevněji stisknul.
Políbil jsem ji na čelo a ucítil vůni jejích vlasů.
Nemohl jsem se potom nadechnout.
Nechtěl jsem už nikdy cítit nic jinýho.
Její tělo vyzařovalo teplo. Pomalu mě zahřívalo.
Nebyl jsem si jist, zda jsem ji objímal já, či zda to bylo naopak.
Připadal jsem si, jako bychom se spojili v jedno tělo.
Nasál jsem její vůni a její teplo.
Stal jsem se její součástí.
Bušilo mi její srdce.
Dýchal jsem jejími plícemi.
Myslel za mě její mozek.
Schoval jsem se uvnitř.
Ona je krásnější.
Ona je chytřejší.
Ona je lepší.
Chci v ní zůstat navždy ukrytý.
Chci reagovat skrz ni.
Chci se koukat na svět jejíma očima.
Stáhli jsme rolety.
Šli jsme se osprchovat.
Zalezli jsem pod peřinu.
Zamotali jsme se do deky.
Chtěli jsme usnout.
Navždy…
Spolu…

Smutná

8. října 2008 v 23:21 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Viděl jsem, jak se kroutila, jak se třásla, jak se chvělo celé její tělo. Vypadala moc smutně.
Pozoroval jsem ji. Chtěl jsem ji potěšit. Chtěl jsem jí říct, že všechno špatný odejde a zůstane jenom krása.
Opravdu tomu sám věřím?
Tisíce kroků do neznáma. Svět okolo nás zahalilo šero. Neviděl sem nic. Můžu jen říct, že jsem tam doopravdy byl.
Co jsem viděl? Lahve. Miliony skleněných lahví. Oceán. Kdysi bývaly plné. Teď už v nich není ani vzduch.
Oceán. Prázdnota. Tisíce kroků do neznáma.
Opravdu chcete znát odpověď?
Dívala se na mě. Požádala mě, abych ji objal. Udělal jsem to. Pevně jsem ji k sobě přitisknul. Brečela.
Skořápky. Prázdné. Prázdné skořápky bez duše. Oceán. Co jsem viděl? Všechno to splývá dohromady.
Možná jsem se skutečně zbláznil. Nezažil jsem Satrtreho, ale pamatuju si Bretona.
Opravdu to chcete vědět?
Trhlina. Kafka. Tisíce kroků do neznáma. Zklidnila se. Už se netřásla. Nechala se tou vlnou odnášet dál.
Přičichl jsem si k jejím vlasům. Krásně voněly. Zůstane jenom krása.
Střepy. Západ. Žár pozdního odpoledne. Prastará jizva. Co sem viděl? Nebo co sem chtěl vidět?
Na druhý straně…
Zůstane jenom krása…

Díval jsem se na ni. Vypadala moc smutně. Pozoroval jsem, jak se leskne její rtěnka. Výrazně červená.
Neměla ruce. Co tak strašného se jí mohlo stát? Sundal jsem si své černé kožené rukavice. Shodil jsem svou buřinku.
Jakoby se zhroutil celý svět. Co sem viděl?
Na druhý straně…
Vypadala moc smutně…

Strašák

8. října 2008 v 23:21 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Jsem boží experiment.
Jsem důkaz toho, jak si s náma hraje.
Jsem slovo ubohost vyslovené třikrát za sebou.
Jsem poustevník, který nedokázal normálně žít.
Jsem zraněná duše, která hledá místo věčného klidu.
Jsem poutník, který nikdy nedorazí domů.
Jsem piják Zelené víly
Jsem kuřák modré šíši
Jsem strašák, samotný uprostřed v poli
Jsem feťák, bodající do své žíly
Jsem obraz, který autor nedokázal dokončit
Jsem otevřená kniha, ze které se nedá číst.

Iluze

8. října 2008 v 23:20 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Ležel na posteli. Nemohl spát. Objímal polštář.
Kéž by tu byla ona.
Chtěl ji. Toužil po ní. Musel ji mít.
Kéž by ji mohl obejmout. Jako ten polštář.
Miluje ji. Miluje ji. Jako nikdo jiný na tomto světě.
Kéž by cítila to samé.
Kéž by ho taky tolik milovala. Kdyby.
Jednou za ním přijde. Jednou.
Kéž by tu s ním teď byla.
Kéž by ho teď líbala. Aspoň jednou.
Políbil polštář. Tam, kde by mělo být její čelo.
Kéž by tu s ním byla.
Kéž by ležela vedle něj.
Jak moc by ji miloval…

Ležel na posteli. Nemohl spát. Objímal polštář.
Kéž by tu byla ona.
Chtěl ji tu mít. Toužil po ní jako ještě nikdo.
Miloval ji nade vše. Kdyby tu jen byla.
Dotkla se jeho ruky.
Jak je to možné ? Byla tu.
Ležela vedle něj. Smála se na něj.
Nechápal to. Najednou tu byla. Zčistajasna.
Jak se mohla dostat dovnitř ? Nechápal to.
Políbila ho. Připadal si jako v sedmém nebi.
Miloval ji. Obaj li. Líbal ji.
Byla dokonalá. Přesně taková jakou si vysnil.
Objímal ji. Líbal ji.
Svlékal ji. Pomiloval ji…

"Miluju tě."
"Já tě taky miluju."
"Musíš mi ale něco slíbit."
"Udělám pro tebe cokoli."
"Slib mi, že o nás nebudeš s nikým mluvit."
"Slibuju."
"Ani se svýma kamaráda. Ani se svojí rodinou."
"Slibuju."
"Miluju tě."
"Já tě taky miluju."
"Chci to teď hned."
"Jsem jenom tvůj."

Leželi vedle sebe. Oba nazí. Políbil ji.
"Bože, ty si tak krásná."
Usmála se na něj tím nejsladším způsobem.
"Říkám si jaký mám štěstí, že tě mám."
"To si řikám taky."
Objal ji. Přitiskla svou tvář na jeho hruď. Políbil ji na vlasy.
"Kéž by tenhle okamžik nikdy neskončil."
"Miluju tě."
Byla tak něžná. Pohladila ho po tváři. Políbila ho.
"Kamkoliv pudeš, já budu vždycky s tebou."
"To já přece vím a taky nikam neodcházím. Chci tady být s tebou."
"Nemůže být pořád jenom se mnou, i když by to bylo krásný."
"Chci to. Kašlu na okolní svět. Chci jenom tebe."
"Miluju tě."
Byla dokonalá. Přesně taková, jakou si vysnil.
Přesně taková, po jaký vždycky toužil.
Kéž by tenhle okamžik vydržel navždy.

Seděl na posteli. Slzy mu tekly po tváři.
Nechápal to. Díval se na prázdnou postel.
Kéž by nikdy nežil.
Kéž by se nikdy nenarodil.
Zmizela a je to jeho vina.
Zmizela a už se nikdy nevrátí.
Porušil slib.
Byla dokonalá a teď je pryč.
Díval se na prázdnou postel.
Nemohl tomu uvěřit…

Obraz

8. října 2008 v 23:19 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Namaloval jsem obraz. Dal jsem do něj vše, co je ve mně. Ten obraz byl portrétem mé duše. Ukázal jsem ho mému nejlepšímu příteli. Pohleděl na něj a skácel se k zemi. Zemřel. Vyděsil jsem se. Zavolal jsem si znalce obrazů, abych vyslechl jeho názor. Pohleděl na něj. Tvář se mu zkřivila hrůzou. Skácel se k zemi. Zemřel. Napadlo mě, že je ten obraz prokletý. Přikryl jsem ho dekou. Zavolal jsem si exorcistu, aby jej vyčistil. Natáhl ruku před sebe a svíral krucifix. Odkryl jsem malbu. Kříž se zlomil jako párátko a on vykřikl. Během toho zestárl o třicet let. Skácel se k zemi. Zemřel. Vykopal jsem díru. Vhodil jsem obraz dovnitř a pohřbil jej. Stromy nedaleko odtud zšedivěly, opadaly a zemřely. Tráva zhnědla. Nemohl jsem ho tam nechat. Znovu jsem ho vykopal. Položil jsem ho na cestu a polil benzínem. Škrtnul jsem sirkou. Začal hořet obrovským černým plamenem, z něhož vycházel hustý dým. Rozléhal se po okolí. Stále stoupal. Ničil přírodu. Spaloval vzduch. Zabíjel ptactvo. Než dohořel, dým se rozprostil po celé obloze. Nebe zčernalo. Světlo zmizelo. Ulice zahalila temnota. Populaci přepadl totální záchvat vražedné extáze. Smilnili a vzájemně se přitom zabíjeli. Jeden po druhém. Nic už nebylo jako dřív…

Takhle to nemá být

8. října 2008 v 23:14 | Hermit |  Střepy prastarého světa
Probudil se ve své posteli tak, jak to má být
Měl na sobě své oblečení tak, jak to má být
Byl ve své letní chatě tak, jak to má být
Postavil si na své kafe, tak jak to má být
Jako každé ráno každého dne každého týdne měsíce i roku

Podíval se do zahrady tak, jak to má být
Něco je špatně tak, jak to nemá být
Svět se dost změnil tak, jak to nemá být
Zahrada je pryč tak, jak to nemá být
Všude okolo je jen voda, moře, oceán, nekonečná vodní pláň

Zavolal o pomoc tak, jak to má být
Nikdo ho neslyšel tak, jak to nemá být
Schody vedly pod hladinu tak, jak to nemá být
Vyrazil po nich ke dnu tak, jak to nemá být
Když hladina se nad ním zavřela, pohltila jej temná hlubina